Postřehy a zajímavosti z XVIII. Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích

Přehraj video

Redaktor: Robert Malota
Kamera: Zdeněk Junek, Rostislav Švarc

Osmnáctý Mezinárodní dudácký festival, který se konal předposlední srpnový víkend ve Strakonicích, je už několik dnů historií. Strakonická televize pro Vás připravila ohlédnutí za touto významnou kulturní akcí. Druhý díl festivalové mozaiky uvidíte příští týden.

Program letošního dudáckého festivalu začal ve čtvrtek 21. srpna tradičním podvečerním průvodem. Jeho trasu, směřující od Domu kultury k hradnímu areálu lemovaly stovky diváků, což bylo pouhou předzvěstí obrovského zájmu veřejnosti o festivalové pořady. Rozhodně se bylo na co dívat. I když se folklórní přehlídky nakonec z nejrůznějších důvodů nemohly zúčastnit původně ohlášené soubory z Indie, Alžírska a Rumunska, více než tisícovka muzikantů, tanečníků a zpěváků ze třinácti evropských zemí jejich absenci plně nahradila.

Na čtvrteční průvod stejně jako v minulých letech navázalo mezinárodní dudácké kasací. Tentokrát ale strakonického starostu Pavla Vondryse o povolení hrát ve městě nežádal zakladatel festivalu Josef Režný, nýbrž jeho žák Martin Matějka. Nestor českých dudáků se však na pódiu přece jen objevil a se starostou i Martinem jako dudácké trio společně zahráli písničku Já jsem ze Strakonic. O tom, že jim to spolu ladilo, svědčil bouřlivý potlesk diváků.

Čtyřiaosmdesátiletý Josef Režný se letos poprvé od roku 1992 ze zdravotních důvodů přímo nepodílel na přípravě festivalu. Jako čestný předseda programové rady si ale nenechal ujít hned několik pořadů: kromě jiných i ten, který přibližoval živou dudáckou tradici Prácheňska. Vždyť na pódiu se společně s ním objevila spousta jeho žáků z Prácheňského souboru písní a tanců. Popularita Josef Režného se přitom projevovala doslova na každém kroku. Jednou ho dokonce hlouček obdivovatelů na hradním nádvoří přiměl k improvizované autogramiádě.

Neformálních setkání stejně jako minikoncertů na nejrůznějších místech bylo při letošním dudáckém festivalu nespočetně. Například Skotové se po tradiční návštěvě strakonického pivovaru v pátek odpoledne zastavili na louce u blízkého jezu. Když začali hrát, tvořili jejich publikum nejenom kolemjdoucí, ale i lidé, kteří se tu koupali či opalovali. Stejné překvapení čekalo i na partu vodáků, kteří právě zdolali další část svého putování po Otavě.

Jak si získat srdce obyvatel i návštěvníků Strakonic, by celé hodiny mohli vyprávět také členové holandské skupiny Hailander. Čtyři chlapíci, kteří ve Strakonicích vystupují v kostýmech ze 17. století, toho na jihu Čech obvykle mnoho nenaspí. Na svých internetových stránkách Hailander píše, že umí hrát tiše někde v koutě, ale také že dokáže obrátit večírek vzhůru nohama. Ve Strakonicích platila spíše druhá varianta. My už to nesmíme přehánět, vždyť je nám přes padesát, upozorňoval kapelník de Groot. Jenže - kdo by mu věřil...

Také letošní festival měl několik doprovodných akcí. Na Palackého náměstí i u hradu pod Jelenkou se konal Staročeský jarmark, na němž byly k vidění také ukázky různých lidových řemesel. Do práce se už na začátku festivalového týdne pustila trojice sochařů, aby z dubového dřeva po desítkách hodin vykouzlila skulptury, které budou později umístěny na různá místa ve Strakonicích. Šestnáct dívek z plzeňské fakulty umění a designu navíc během festivalu malovalo různé výjevy z této kulturní akce i ze samotného města.

Ani to však nebylo všechno. Do historie dudáckého festivalu se zájemci mohli vrátit prostřednictvím fotografií Vladimíra Šilhana a Otto Zachára. Ostatně - jejich snímky jsou v kapitulní síni strakonického hradu k vidění až do poloviny září. A pokud návštěvníci festivalu zatoužili objevovat rovněž Krásy Strakonicka, mohla jim být inspirací stejnojmenná výstava fotografií Ivany Řandové ve foyer Domu kultury.