Strakonická televize

Přehraj video
Redaktor: Robert Malota
Kamera: Jaroslav Landsinger

Téměř rok trvalo, než se královská pudlice Katy vrátila za nevidomým Jiřím Maříkem ze Strakonic. Mezitím prodělala náročný výcvik, aby svému novému pánovi mohla být skutečným pomocníkem.
Kalendář ukazuje konec března 2008. Do Strakonic přijíždí cvičitel vodicích psů Milan Dvořák, aby Jiřímu Maříkovi představil tehdy sedmiměsíční pudlí slečnu Katy.
Uběhne necelý rok a fenka Katy je ve Strakonicích znovu. Tentokrát už zřejmě natrvalo: ze štěněte se stal speciálně vycvičený slepecký pes. A jen pár hodin po příjezdu z Brna, kde je cvičící středisko, kráčí fenka Katy na svou první cestu s novým majitelem. Ten si svého čtyřnohého společníka už po pár stovkách metrů pochvaluje. „Zkušenosti jsou ty nejlepší. Myslím si, že větší nervy mám já než Katy, protože mám doopravdy strach, abych pejskovi v hlavě neudělal větší guláš, než je třeba a aby naše soužití a spřátelení se bylo co nejrychlejší a co nejlepší,“ uvedl Jiří Mařík.
První společná cesta Jiřího Maříka a fenky Katy směřuje na sociální odbor Městského úřadu Strakonice ve Smetanově ulici. Pan Mařík totiž požádal o příspěvek na vodícího psa a k tomu je potřeba vyřídit ještě pár formalit. Mimochodem: výcvik slepeckých psů, který trvá více než rok, je nákladnou záležitostí – stojí kolem 200 tisíc korun, což je částka, na kterou by invalidní důchodce stěží mohl dosáhnout.
Za dvacet minut je úřadování u konce. A Jiřímu Maříkovi s fenkou Katy začnou všední dny – i když se spoustou novinek. „Tento týden nás čeká nácvik prvních tras, abychom si na sebe zvykli. Aby si Katy zvykla na můj hlas a povely. A pod dohledem cvičitele získáváme k sobě přístup a já se i naučím vyvarovat případných chyb, které bych dělal,“ vysvětlil Jiří Mařík.
Nebude to nijak lehká práce. Jiří Mařík je totiž velmi aktivní člověk. Například pracuje ve hnutí zdravotně postižených, obchází různé úřady, často také navštěvuje Šmidingerovu knihovnu na hradě, aby si vypůjčil zvukové nahrávky. Jinými slovy – Katy si bude muset zapamatovat minimálně pět hlavních tras. „A to nemluvím o dalších trasách za mými kamarády a známými. Třeba jako funkcionář zrakově postižených jezdím do Českých Budějovic. A tam se taky musíme naučit pohybovat. Takže pejska čeká ještě hodně práce. A mě taky,“ dodal Jiří Mařík.