Strakonická televize

Do minulosti se vrátíme už jen samotnou návštěvou nejstaršího dochovaného vodního mlýna v Čechách, který se nachází v Hoslovicích nedaleko Strakonic. Správcem této ojedinělé technické památky je Muzeum středního Pootaví, jehož pracovníci 22. června připravili v areálu mlýna Den řemesel. Sobotní návštěvníci mohli zblízka sledovat mistra pekaře Augustina Sobotoviče z Lenory, který s manželkou Marií jezdí předvádět své pekařské umění do Hoslovic už šestou sezonu. Pec ve mlýně mu vyhovuje, je podobná té jeho v Lenoře.
Obě pece jsou tzv. gotické, mají zadní odtah a topí se v nich výhradně dřívím – tedy žádným plynem, žádnou elektřinou. Co naši prapředkové vymysleli, to funguje dodneška, je přesvědčený Augustin Sobotovič. Ten den nasázel do pece hoslovického mlýna šestadvacet bochníků chleba, patnáct plechů česnekových placek a devět plechů housek. Ne na prodej, jenom na ochutnávku. Placky měl upečené za deset minut, chleba asi tak za hodinu. Mezitím stačil zájemcům nadiktovat své recepty. A jaký je ten správný recept na chleba podle pana Sobotoviče? „Žitná, nebo pšeničná mouka chlebová, sůl, kmín, trochu drceného fenyklu a především dobrý kvásek! Ten si je třeba vychovat tak, aby fungoval ke spokojenosti. Dnes lítá na internetu spousta všelijakých receptů na různé chleby, ale žádný neupozorňuje na to, že kvásek, i když ho dáte do lednice, rychle hnije.“ Umět dobře naklepat kosu se ani v éře motorových či elektrických sekaček neztratí. Jak na to, předváděl pracovník muzea Milan Kos a nechyběl u něj hlouček obdivovatelů. K zásadě dobrého klepání patří pohodlně opřená ruka tak, aby pracovalo jenom zápěstí. Poklepy kladívkem jsou potom přesné, maximálně dva milimetry od ostří, a podepřená ruka se tolik neunaví. Bavorští partneři v rámci projektu „Muzeum mlýnů“ podpořeného z prostředků programu Cíl 3 Česká republika – Svobodný stát Bavorsko 2007—2013 přivezli do Hoslovic hrnčíře a tesaře. Zatímco hrnčíř se pokoušel o lehce komické figurky s dlouhým nosem, tesař s pomocníky opracovávali pořádný kmen stromu, aby z něj udělali masivní trám. Provaznictví bylo řemeslo, bez něhož se na vesnici nikdo neobešel. Téměř v každé chalupě byly tzv. hůzky, s jejichž pomocí si venkované sami pletli provazy různé síly a délky. Dnes už to umí málokdo. Díky svému koníčku například Josef Šimek, kterému pomáhá jeho žena i syn Martin, profesí stavbař. Josef Šimek si do Hoslovic přivezl hůzky a další dnes už téměř neznámé pracovní nástroje. „To, co tady mám, je ještě po dědečkovi mojí mámy. Může to být staré nějakých sto padesát let. Samozřejmě jako kluk jsem musel na těch hůzkách stát, točit a přidržovat provaz, takže jsem okoukal, jak se dělá. Stočit provaz je jednoduché. Důležité je umět ho ukončit, udělat dobré smyčky, aby se celý neroztočil,“ poučoval přihlížející Josef Šimek.S fortelem po předcích bylo možné setkat se v areálu hoslovického mlýna na každém kroku. Nechybělo poctivé kovářské řemeslo a o kousek dál třeba jemná práce se sedlickou krajkou. Návštěvníci obdivovali hbité prsty žen vytvářející ozdoby z orobince nebo chválili domácí pomazánky u vedlejšího stánku. Na své si přišly i děti, které zkoušely podojit kozu. Protože byla umělá, někdo z dospělých vtipně poznamenal, že jde o kozí trenažér. Spokojena se sobotní návštěvností byla také ředitelka Muzea středního Pootaví ve Strakonicích Ludmila Koštová. „Velice příjemné pro nás je, že nás objevily rodiny s malými dětmi. Považujeme je za cílové návštěvníky a jsme rádi, že na program, který pro ně připravujeme, slyší!“ (puč)