Strakonická televize

Přehraj video
Již devatenáctým rokem je v provozu letní kino ve Strakonicích. Jeho obliba přetrvává navzdory široké konkurenci digitalizovaných filmů a 3D filmů, i navzdory tomu, že jeho provoz zásadně ovlivňuje vrtkavé počasí. Strakonické letní kino je se svou kapacitou 1478 míst jedním z největších v České republice. Díky tomu, že jeho provoz spadá pod městské kulturní středisko, využívá se i pro masivnější hudební či kulturní akce a není výhradně závislé pouze na vstupném za promítání. V našem průzkumu lidé například řekli: „Vybíráme si spíš české filmy, aby byly bez titulků a samozřejmě, že se nám tady líbí okolí a atmosféra letního kina. Chodím sem na festivaly, a hlavně mažoretky se mi tady líbí.“
Začlenění kina pod městskou organizaci je velkou výhodou, protože tzv. „letňákům“ nastanou v příštím roce zlé časy. Předpokládá se, že všechna multikina už budou mít digitalizovaný každý sál, a to znamená konec pro výrobu pětatřicetimilimetrových filmů. Na ty jsou ale letní kina zařízena a pořízení digitální technologie je pro ně finančně nedostupné. Na to jeden z diváků reagoval: „No tak já si myslím, že by mělo letní kino zůstat pořád, protože přeci jenom v létě je to příjemnější sedět venku, než v uzavřené místnosti.“
Kino pod širým nebem neztrácí u veřejnosti na atraktivitě a ve Strakonicích proto počítají s jeho využitím i do budoucna, i když to bude znamenat promítání starších titulů. Když přeje počasí a film dokáže přitáhnout diváky, je zisk větší než v kamenném kině Oko s kapacitou 207 míst. Například loni vidělo v letním kině film Kájínek během dvou představení celkem 1086 diváků. I při natáčení reportáže lidé v letním kině vyjadřovali spokojenost: „Já myslím, že perfektní. Jako když je hezký počasí, super.“ Nebo: „Mně se tady moc líbí.“ A někteří i zavzpomínali: „Tak když je pěkné počasí, jdu raději do letního kina. A taky jsem ho budoval, ale to jsem byl ještě mladý.“
První letní kino se zde provozovalo mezi lety 1958 a 1968, a to současné na stejném místě funguje od roku 1992. Podobu starého „letňáku“ si pamětníci ještě vybaví, stejně jako zážitky, které jim sledování filmu pod širákem zpestřily. „Bylo menší a ne tak kvalitní. Byly tady jen dřevěné lavice. Ale teď jsou ty vzdálenosti větší, je dobře vidět z každého místa. Když jsem tady jednou seděl, tak letěla ruská družice, už nevím v jakém roce, to mi bylo asi 18 let.“ (mav)