Strakonická televize

V úterý 26. ledna končí ve Vrběticích nasazení 150 příslušníků strakonického 25. protiletadlového raketového pluku, které vystřídají vojáci ze 7. mechanizované brigády. Zároveň se tím uzavírá etapa, ve které ostrahu vnějšího perimetru areálu muničního skladu zabezpečovali příslušníci Vzdušných sil Armády ČR.

Pro plnění úkolu ve Vrběticích vyčlenil jihočeský útvar postupně tři úkolová uskupení. Strakoničtí vojáci tvořili první skupinu, kterou Vzdušné síly Armády ČR na podzim loňského roku v úterý 20. října přebíraly ostrahu areálu od Pozemních sil Armády ČR. Působili zde také v první polovině prosince a v letošním roce od 12. do 26. ledna. Někteří vojáci byli nasazeni v rámci všech tří uskupení.

Jedním z nich byl desátník David Fulajtár. „Nejhorší bylo pro mě přivyknout časovému režimu, zvyknout si na systém střídání. Ale v půlce nasazení se to zpravidla zlomilo a pak už to šlo samo,“ uvedl k systému služeb ve směnách. Podobnou zkušenost měl i desátník Nikola Čech: „Trvá to pár dní, než si na střídání směn přivyknete a dostanete se do toho.“

Střeží se za každého počasí

Také vojáci ve Vrběticích se museli tento týden vypořádat s mrazivými teplotami. Ty noční klesaly místy až k minus 15 stupňům Celsia. „Při obchůzkách se člověk zahřeje a navíc se střídáme,“ řekl desátník Fulajtár. Že je hodně otužilý, potvrdila i jeho odpověď na otázku, kolik má na sobě vrstev oblečení. „Když je teď těch minus 10, tak jsem si vzal i svetr. Nejhorší jsou nohy. Hlavní je, držet ruce a nohy v teple,“ dodal.

„Na stanovištích jsou navíc stany s kamny,“ doplnil jej rotmistr Karel Kvasnička. Ani jemu zima nebo časový režim nedělaly větší potíže. Zmínil ovšem další náročnost tohoto úkolu. „Pro mě je nejhorší těch čtrnáct dní od rodiny. Máme dvě malé děti, jsme bez babiček. Manželka je na všechno sama, ale zatím to zvládá,“ vysvětlil velitel jednoho ze strážních stanovišť.

Vojáci byli během nasazení rozděleni do tří směn, které se střídaly. Když neplnili úkoly na stanovištích, zbýval čas i na sport, například v improvizované posilovně, kterou si zde zřídili. Našli se i tací, kteří si zdokonalovali jazykové schopnosti. „Hovořím anglicky, ale chtěl jsem se naučit ještě další cizí jazyk. Francouzština nebo čínština mi přišly moc těžké, tak jsem se rozhodl pro ruštinu,“ objasnil svou volbu poručík Michal Sýkora, který je vojenskou profesí tělocvikář a dodal: „Azbuku umím, ale jinak jsem začátečník.“ Ve Vrběticích ovšem fungoval jako styčný důstojník, tedy jakýsi mezičlánek mezi nasazenými příslušníky Policie ČR a Armády ČR. „Ačkoliv je to jiná práce, než dělám ve Strakonicích, jsou to zkušenosti do života,“ uzavřel poručík Sýkora.

Autor: kapitánka Jana Samcová, tisková a informační důstojnice 25. protiletadlového raketového pluku